Prvňáci v lavici

Tak poslyšte. Rozhodl jsem vám sdělit, jak to ve sněmovně doopravdy chodí, když už tam jsem. Jako novinář jsem se na to hemžení koukal seshora. Teď jsem vespod.  

Píše mi žena, která sleduje přímý přenos z poslaneckého slibu: „Nevrť se tolik.“ Odpovídám: „Nejde to, bolí mě záda.“ Vskutku, sedačky ve sněmovně nejsou pohodlné. Vedle mě sedí Kateřina Konečná. Idnes to komentoval titulkem: Komárek vyfasoval komunistku.

Jenže poslanci jsou zvláštní druh. Těsně před zahájením schůze předává paní Konečné dvorný Miroslav Kalousek růži: gratuluje jí k svátku. Kalousek září a vyhlíží mladě, jako by ve volbách nedopadl jak sedláci u Chlumce.

Kateřina Konečná pořád povídá a chce, abych jí představoval poslance ANO, kteří přicházejí složit slib. Je zvláštní pozorovat, jak se každý ze zástupců lidu před Miroslavou Němcovou zakření a hodí pukrle. Kníže jí líbá ručku. Kalousek hned komentuje: „Nemohlo by se to brát jako složení slibu s výhradou?“ Když totiž uděláte a řeknete něco jiného, než „slibuji“, přestáváte být poslancem.

Většina z nás říká „slibuji“, šeptem. Snad aby kamery nezaznamenaly, že to řekneme špatně.

Začalo to už ráno.

Vyšňořené poslankyně a poslanci, skoro všichni v černém, jak na pohřeb, stojí frontu na fotku. Tak se stávalo za komunismu na banány. Nebo dnes tak stojí děcka na výdej učebnic a kružítek. Nálada je ale radostná a plná očekávání. Jako v první třídě.

Někdo řekne: „Tak to máme sakumpak: Tuhle fotku, můžou poslat rovnou do vězení, až nás tam budou lifrovat.“

Následuje slavnostní předávání jakýchsi diplomů, že člověk je poslanec. Není vůbec jasné, proč je to potřeba, když už člověk poslanec je a má poslanecký průkaz. A už vůbec není jasné, proč to předává poněkud tělnatý ministr v demisi, navíc neúspěšný kandidát zemanovců Pecina.

Následně jsou poslanci poučeni, kam strčit kartu a že zelený knoflík znamená ANO a červený znamená Ne. Jak se zdá, ansámbl sněmovny automaticky počítá s tím, že každý, kdo se stane politikem, ztrácí minimálně třetinu svého IQ.

O sněmovně a poslancích se povídá několik ošklivých mýtů. Jeden o tom, že všichni zoufale bloudí ve spleti chodeb propojujících malostranské paláce. Prý dokonce byla po dvou letech nalezena mumie jednoho zákonodárce, který se nevypletl a nikomu nescházel. Druhý o tom, že pokrmy a pitivo v poslaneckých kantýnách jsou nestydatě nedrahé. Třetí o tom, že ti, kdo si ve volební kampani nevybíravě spílali, jsou, když se potkají v té podivné budově, nejlepšími přáteli.

Mohu už po prvním dnu tyto mýty jednoznačně vyvrátit s tím, že jsou zcela pravdivé.

Ale jsou i zákonodárci, kteří mluví na rovinu.

Podávám si ruku s Petrem Gazdíkem :“Rád vás vidím“, říkám.

Gazdík: „Já bych se s vámi rád viděl v hospodě, ale ne tady.“

Prostě, jeden z nás se sem nehodí.

Ne že bych záviděl novinářům, kteří se na nás koukají seshora z galerie. Je tam málo místa. Ale též nechápu dost dobře, proč nás sto devadesát devět, kdo tu dole jsme, potilo krev při volební kampani, aby vyhrálo konkurs na nejméně populární povolání v zemi.

Každý má, co chtěl.

Ono se to dá v té lavici možná vydržet i s bolavými zády. A abych zakončil státotvorně: Pokud tedy zůstanou rovná.