Napsal mi sedmnáctiletý syn Martin, umělec: „Otče, otče, ta vaše kapitalistická sněmovna je plná nesmyslů a bláznovství, jaká to hanba. Kéž bych mohl hrdě prohlásit, že můj otec je popelář nebo úderník...
Nuže milý synu, nikdy nikdo nevymyslel lepší způsob správy veřejných věcí, než je demokracie. A vaším jazykem: jsem vskutku hrdý na to, že mi lidé dali důvěru a já jim mohu sloužit coby poslanec.
Na druhou stranu máte pravdu. Provoz této sněmovny je začasté hanebný.
Nemohu za to ale já a mí kolegové z ANO, ale lidé, kteří si myslí, že svět se posunuje dopředu žvaněním. Lidé, kteří se naučili používat hubu jako zbraň a teď se tím pyšní.
Nejsou první. Už dřív se to naučili dělat bojoví psi, bullteriéři a podobná pakáž. Zakousnou se do sebe, vrčí a nakonec jeden druhého zahrdlí.
Lidé jako pan Kalousek si myslí, že sněmovna je něco jako psí aréna. Že se tu bojuje hubou. A jako jiní bojoví psi je v tom velmi zkušený a velmi zákeřný. Když vidí slabší kus, hned ho chce zadávit.
Současná pravidla sněmovny těmto hubním válkám dávají pré. Řečník s takzvaným přednostním právem (vrchol nedemokracie, který dělí poslance na rovné a rovnější) si může vzít slovo kdykoli. Ano, kdykoli. Může druhé odsunout, předběhnout, očernit. Bez možnosti účinné obrany.
Je-li někdo zavilým a zkušeným hubním bojovníkem, využívá to do mrtě jako právě pan Kalousek.
Nuže, milý synu, účastnil jsem se už mnoha debat ve svém předchozím nepolitickém životě. Mnohé byly tvrdé, ale většinou šlo o věc. O to, jak něco zařídit co nejlíp.
Ve sněmovně je to jinak. Kecmilci to chtějí jenom ukecat, kecáním to zdržet a všechno poškodit.
Ty žvásty ale, milý synu, vydržím. Jak říkáte, nechal jsem se zvolit dobrovolně. Co je však horší, ač se to nezdá: Čas sněmovny je drahý. Na stole leží zákony, které skutečně pomohou lidem: zákon proti lichvářům. Zákon, který omezí moc exekutorů. Zákon, který prakticky zamezí krádežím při veřejných soutěžích. Každý den, který žvani-love zdržují sněmovnu od reálné debaty nad těmito zákony, stojí zemi peníze a milióny konkrétních lidí trápení.
V posledních volbách poslali žvanilům žlutou kartu. Ti si z ní nic nedělají, protože spoléhají na své „přednostní“ právo.
Nezbývá, než jim dát při příštích volbách červenou.
Milý synu, až budou ve sněmovně převažovat normální lidé a ne profesionální hubní zápasníci, pak nás teprve suďte.
